Bitva na Sovinci

Krátce po té, co se Marie Terezie v roce 1740 stala rakouskou císařovnou, začaly války o rakouské dědictví, které s přestávkami probíhaly až do roku 1748. Pruský císař Fridrich II. se během nich zmocnil podstatné části Slezska a nárokoval si i Moravské a České země. V důsledku špatného stavu rakouské armády se tyto konflikty nevyvíjely příliš dobře a v jednom okamžiku musela Marie Terezie sáhnout i k žádosti, kterou vyzývala "věrné Valachy" k pomoci se zvládáním pruských výbojů na Moravě výměnou za nejasný příslib snížení panské roboty.

Valaši volání císařovny do boje vyslyšeli a postavili vojenskou sílu přibližně tisíce mužů, z nichž část měla vojenské zkušenosti již z minula. Té se postupně podařilo vyhnat pruské vojsko z Lipníka, Napajedel a po spojení s císařským vojskem u Uherského Hradiště i z dalších částí Moravy. Po rozpuštění uskupení a návratu zpět na Valašsko však Valaši začali oprávněně požadovat oněch úlev na panské robotě.

Sešli se tedy v roce 1745 v Rožnově a sepsali 24bodovou žádost, v niž se domáhali ulehčení robot a poplatků. Tu pak vyslanci doručili 2. srpna hraběti Františku Josefovi z Žerotína na zámek. Byli neodbytní a tak tato mise skončila tak, že byli vyslanci hrabětem zfackování a vyhozeni.

7. srpna téhož roku se pak srotilo několik stovek Valachů vedených Martinem Michnou z Rožnova u Zašové a přísahali zde, že nebudou robotovat, dokud vrchnost na jejich žádost neodpoví. Hrabě v reakci na to poslal žádost na krajský úřad, aby bylo vysláno vojsko a portáši, kteří měli přinutit poddané k robotování. Krajský úřad na to ale reagoval pouze tím, že rozeslal obcím, kterých se odpírání robot týkalo dopis, ve kterém je vyzýval ke zklidnění a hraběti stanovil šestitýdenní lhůtu na vyřízení žádosti poddaných.

Poddaní však neustoupili, což vedlo k nemalým škodám na panských hospodářstvích. Hrabě tedy opět 4. dubna 1746 požádal zemskou vládu o vojenskou pomoc. Informace o této žádosti se dostala i k představitelům vzbouřených dědin a tak se 8. dubna opět u Zašové shlukl zástup ozbrojených Valachů, kteří chtěli táhnout na zámek vynutit si odpověď na své memorandum. Rozumnějším z nich se však podařilo tento zástup přesvědčit o tom, aby nic nepodnikali a rozešli se domů, nicméně hrabě se o tomto srocení dozvěděl a požádal o dvě kumpanie vojska na potlačení vzpoury ještě týž den.

Zástupci dědin odmítajících robotu byli pozváni na 27. dubna na zámek, kde se snažil celou situaci uklidnit krajský hejtman. Se zástupci přišla i poměrně velká skupina ozbrojených lidí. Hejtman vyzval ozbrojence, aby se rozešli ke svým povinnostem s tím, že do 14 dnů bude jejich žádost vyřízena. Hrabě jim vydal podobný dopis, v němž ale vyřízení žádosti neslíbil. Poddaní mu ale neuvěřili a ozbrojení se vydali ke Krásenskému zámku.

Kdy a kde přesně došlo k ozbrojenému střetu mezi valachy a oněmi dvěmi kumpaniemi zemského vojska není známo, nicméně že k němu došlo, víme bezpečně z listu ze dne 10. července 1750 uloženém v archivu. Odpovědi se poddaní dočkali až po měsíci a byla v podstatě formální: hrabě v ní postupně vyvrátil všech 24 bodů jako neoprávněné.

Čeněk Kramoliš v knize Valašská Vojna umístil tuto bitvu na svahy kopce Sovince (Ostrého vrchu) mezi Zašovou a Zubřím a začátek popsal takto:

Kopec Sovinec byl na jižní a západní straně holý a porostlý jen nízkou trávou, kterou v létě spásalo stádo ovcí. Ani keře ani pchavého jalovce, který na Valašsku všude je doma, tam nebylo. Zato protější strany byly porostlé vysokými jehličnatými stromy. Sovinec se podobal veliké hlavě ze země vykukující, jejíž polovice tvořila tvář s vysokým čelem, druhá stromy obrostlá se podobala temenu a záhlaví s hustými vlasy.

Na temeni této hlavy rozloženi byli Valaši a po modlitbě couvli do stínu na kraj lesa, a ti, co střelnou zbraň neměli, posadili se za ně.

Nečekali dlouho. Vojsko, jako by mělo naspěch, brzy přitáhlo poblíž a zastavilo se. Odpočinuli si, rozestoupili se a kráčeli blíže ke kopci a pak na něj.

Z lesa se ozvala střelba.

Vojáci lehli a stříleli též v místa, odkud kouř vycházel. Vypouštěli salvy, ale z lesa ani ploviční rachot se neozýval. Patrno, že ručnic měli málo a z bambitek a pistolí na delší vzdálenost bylo by zbytečno střílet. Valaši nebyli připraveni na boj se střelnou zbraní.

Velitel vojska se usmál spokojeně, když poznal, že ručnic mnoho nemají, a hádal, že nábojů budou mít ještě méně.

Chvíli vzájemně na sebe stříleli. Ukrytým Valachům málo střelba škodila, ale docházel po krátkém čase náboj, jak důstojník tušil. Kde by v Rožnově dostatek nábojů nabrali? A co měl kdo doma, nebylo mnoho a místy ještě zkažené. Vědomí, že náboj dochází, uvádělo mnohé v rozčilení. Nenadáli se tak silného přepadení a na třicet koňáků a na zámeckou čeládku by jim náboj stačil. Však u zámku a v zámku by se více bilo obušky, sekerami a cepy, než střílelo.

Mezi povstalci se vzmáhala tíseň. Daněk to zpozoroval. Měl strach, aby druzí neutekli do lesa, kdyby vojsko na ně zaútočilo. Této hanbě chtěl předejít.

"Na ně - Je nás více, poroubáme je!" zvolal silným velitelským hlasem, jako by sám měl nejvyšší komando. Volal jen na své oddělní, které bylo ozbrojeno cepy a kosami, ale strhl i třetí s obušky a sekerami.

"Za mnou! - Pro lásku k Valašsku a pro zajaté!" zvolal ještě jednou velitelsky, vyzdvihl nad hlavu cep a vyrazil první z lesa.

Zdroje

Předchozí příspěvek Následující příspěvek