Osvobození Rožnova

Stručný popis osvobozovacích bojů o Rožnov, které svedla sovětská Rudá armáda s nacistickým Wehrmachtem na začátku května 1945 podle popisu z knihy 42 hodin Miloše Kulišťáka.

Přípravy na boj

Rudá armáda se k Rožnovu p. R. přibližovala přes Horní Bečvu, která byla osvobozena v ranních hodinách 4. května 1945, a dále postupovala směrem na Dolní Bečvu a Hutisko. Z Hutiska pokračoval útok přes Hážovské Díly směrem na Valašskou Bystřici, odkud mohl být proveden obchvat Rožnova, neboť přímá cesta z Hutiska do Rožnova p. R. byla blokována německým dělostřelectvem na obranné linii před Rožnovem.

Přímý útok Rudé armády na Rožnov p. R. byl zahájen kolem půl dvanácté 4. května dělostřeleckou palbou na město. Jednotky Rudé armády byly součástí 4. ukrajinského frontu generála A. I. Jeremenka a patřily 18. armádě vedené generálporučíkem A. I. Gastilovičem, jejíž součastí byl 17. gardový střelecký sbor generála N. V. Medveděva.

3. května 1945 ukončily německé a maďarské jednotky přípravy k obraně města. Rožnov p. R. byl pro ně posledním záchytným místem, které by pomohlo německým jednotkám dostat se s minimálními ztrátami přes následující mírnou pahorkatinu do předhůří Českomoravské vysočiny, kde by se mohla německá armáda pokusit o další obranu. Ustupující německé jednotky patřily k seskupení Mitte maršála Schörera a navíc je v Rožnově p. R. doplnily vojenské oddíly ustupující před Rudou armádou z prostor Javorníků, Velkých Karlovic a Nového Hrozenkova.

Dopoledne 4. května byl v Rožnově neobvykle čil ruch na to, že fronta byla již tak blízko. Obchody byly otevřené, na náměstí a v ulicích byli lidé, kteří nakupovali, diskutovali o blížícím se osvobození, konci války, ale mnozí také dokončovali přípravy na možné válečné střety.

Průběh bojů

Po 10 hodině projely Horní (dnešní Bayerovou) ulicí od náměstí směrem na Tylovice německé tanky a ulicí Zátiší a navazující polní cestou dělostřelectvo. Již v ten okamžik bylo zřejmé, že dlouho očekávané osvobození nebude tak snadné.

Velitelé Rudé armády si dobře uvědomovali, že Němci budou hlídat především snadné cesty vpřed, proto po dosažení Prostřední Bečvy tímto směrem dále nepostupovali a uchýlili se na Hutisko. Zde si pod spodní hranou domů směrem na severozápad postavili dělostřeleckou baterii a mezitím poslali na výzvědy jezdeckého zvěda. Ten projel tryskem celou cestu Horní a Dolní ulicí, náměstím a otočil se až u mostu a ujížděl zpět. Německé vojáky tím zaskočil natolik, že po něm ani nestihli vystřelit.

Mezitím se po hřebeni z Hutiska přes Hážovské díly blížili průzkumníci, kteří se již během dopoledních hodin objevili na dvoře Hradisko odkud pokračovali dále. V 11:15 pravděpodobně po nich začal střílet německý tank na Bučiskách.

O několik minut později přiletěla první dělostřelecká salva z Hutiska a mimo jiné zasáhla vojenskou kolonu stojící ve Sadová ulici (dnešní Pionýrská). Kolona se sestávala z nákladních vozidel naložených municí obsluhovanou především maďarskými vojáky a čekala na dodávku chleba aby mohla vyrazit pryč. Na místě jich asi 7 zahynulo. Jako zázrakem nedošlo k žádným civilním obětem a to i přes to, že si kolonu chvíli před tím prohlížel malý chlapec a v přilehlém domě byla četnická stanice, která po zásahu kolony začala hořet.

Nezasáhla však pouze tuto kolonu ale i mnoho lidí, kteří byli zrovna tou dobou venku a měli tu smůlu, že dělostřelecký granát dopadl někde poblíž nich. V jednom případě takto najednou zahynulo 5 lidí. Blíže se těmto obětem věnuje text 42 hodin.

Rudoarmějci se pokoušeli proniknout k Rožnovu po přímé cestě z Hutiska, přes Vigantice, Hážovice a Tylovice, nicméně tuto cestu blokovalo německé dělostřelectvo rozmístěně tak, aby efektivně bránilo všechny významnější cesty ve směru do Rožnova. Proto se sovětský velitel rozhodl, že pošle část vojáků po jižním hřebeni brázdy táhnoucí se od Rožnova na Hutisko, kde byli kryti lesem a odkud pak sbíhali dolů do obcí a vyhýbali se tak nejostřeji sledované oblasti okolo cesty a na polích za domy.

Vojáci se takto dostali až k Rožnovu, odkud začali pronikat z jižní strany od Rysové a Uhlisek dolů. Wehrmacht měl kousek za městem zakopaná kulometná hnízda, ve kterých byli němečtí kulometčíci přimknuti na místo. Jedno takové hnízdo bylo na dnešní ulici Sluneční za Domovem seniorů. V průběhu bojů během 4. května však vojáci Wehrmachtu postupně tyto pozice ztratili a museli se uchýlit ke zpomalování postupu Rudé armády jinými prostředky

Začali s pomocí zápalných bomb zapalovat domy okolo Horní (dnešní Bayerovy) ulice. V té době byla stále většina domů v této ulici dřevěných a tak prakticky celá lehla popelem. S ní byl zničen i zděný a oblíbený hostinec Hostýnek naproti tzv. kamennému mostu na Valašskou Bystřici. Docházelo zde již k boji muže proti muži o každý dům.

Rudoarmějská dělostřelecká palba postupně zničila několik cílů ve městě. Mezi jinými Hotel Radhošť, který stál na náměstí a v němž měla německá armáda velení. Tento hotel začal během noci z 5. května hořet a než se jej podařilo ráno 6 května uhasit vyhořel prakticky do základů.

Kromě prvního vojenského transportu, který zasáhli sovětští dělostřelci hned v první salvě se jim podařilo v průběhu odpoledne zasáhnout ještě jednu kolonu v blízkosti Sušáku (dnešní vstup do Valašského muzea v přírodě). Tato kolona byla při pokusu o odvoz munice přes částečně poničený horní most rovněž kompletně zničena.

S postupujícími rudoarmějci postupně začali Němci vyklízet pozice i na druhé straně Bečvy, kde měli dvě dělostřelecké baterie (jednu u hřbitova na Prochodné a druhou pod svahem v oblasti dnešního průmyslového areálu) stejně tak zrušili i opevněné kulometné hnízdo na střeše Hospodářské školy (dnešní Střední zemědělská a přírodovědná škola).

Před půlnocí se ze severního rohu náměstí stáhl i tank a nastal na chvíli klid, během kterého vyběhli ven obyvatelé města skrytí před boji a začali hasit požáry v Horní ulici a požár hotelu Radhošť. Krátce po půlnoci se ozvala ohlušující exploze, kdy ustupující německá armáda vyhodila do vzduchu most přes řeku Bečvu a spěšně odtáhla na Valašské Meziříčí. Chvíli na to vstoupila do města Rudá armáda, která začala vyhledávat případně ukryté Němce. Žádné však již nenašla, kromě hrstky německých obyvatel v kolonii Bučiska.

Němečtí velitelé touto operací kryli ústup svých jednotek z prostoru Beskyd, k čemuž potřebovali nádraží ve Valašském Meziříčí. Rožnovská operace tak dávala čas k ústupu jednotkám z okolí Lidče, Vsetína a Nového Jičina přes Přerov dál do Českomoravské vrchoviny.

Následky

Do dvou dnů po skončení bojů proběhl rozsáhlý pohřeb jak civilních tak vojenských obětí osvobozovacích bojů. Smuteční průvod musel poměrně dlouze obcházet půl města protože ačkoliv byl prostřední most poměrně rychle zprůchodněn, nebyl sjízdný a tak musel jít pochod k hornímu mostu a pak se po nábřeží (později pojmenovaném Dukelských hrdinů) vracet zpět.

Po vyhlášení míru začal odsun německého obyvatelstva, který se v Rožnově týkal několika desítek rodin, především soustředěných v kolonii na Bučiskách, kde měly Vítkovické železárny postaveny byty pro své penzisty, z nichž nemalá část patřila k německy hovořícím vyšším úředníkům. Tato kolonie byla od zbytku města poměrně oddělena a to dokonce do té míry, že jejím obyvatelům byly dováženy potraviny až z Ostravy. Většina z těchto německy hovořících obyvatel opustila Rožnov na jeho vlakovém nádraží.

Po skončení války se vydaly na cestu domů desítky tisíc vězněných lidí, kterým se obyvatelé měst a obcí snažili všelijak pomoci. Nejinak tomu bylo i v Rožnově, který se navíc díky své lázeňské tradici stal do jisté míry odkladištěm těchto navrátilců. I přesto, že bylo toto období velmi těžké, dařilo se i místním obyvatelům těmto navrátilcům pomoci.

Následkem bojů byla významně poškozeno velké množství domů kolem cesty z Hutiska na Rožnov, především pak v místech nejintenzivnějších bojů v severozápadní části Tylovic (a tehdy ještě samostatné obce Rysová) a předměstí Rožnova jako tehdejší Horní ulici (dnešní Bayerovy). Především v oblasti před vjezdem na samotné náměstí byly domy v této ulici zničeny prakticky celé. Dodnes zeje na místě některých ze zničených domů rozsáhlá proluka, ve které lze dnes najít parkoviště na ulici Bayerova.

Spolu s tím byla poničena řada domů v okolí náměstí a na samotném náměstí byl zcela zničen hotel Radhošť (dnes polyfunkční dům Radhošť v severovýchodním rohu náměstí), který sloužil jako štáb Wehrmachtu a Rožnov tak na přibližně 10 let přišel o stálý sál pro biograf a divadlo. Proluka po něm byla zastavěna až v druhé polovině 90. let. Poškozen byl i lázeňský dům (dnešní Společenský dům), ve kterém zahynuli tři lidé včetně tříleté Věry Střížové.

Svědectví

Následující texty jsou citacemi přímých svědků bojů o Rožnov. Upozorňujeme, že některé pasáže mohou být drastické.

V sobotu ve dvacet tři hodiny přišlo k nám sedm německých vojáků a žádali pokoj, kde by si mohli odpočinout, že mají stráž. V pokojích jsme měli všechna okna vytlučená, nabídli jsme jim dvě pohovky, které byly na chodbě v přízemí. Museli jsme jim navařit kávy, že je jim zima. Řekli: "Že tak ještě dvě hodiny můžeme být klidni ve sklepě, ale pak budou výbuchy dosti silné." Já jsem dával pozor, co tam Němci dělají. Něco pilovali, pak bylo slyšet přesýpání plíšků. Napadlo mne, že se chystají vyhodit most. Zabránit jsem tomu nemohl, snad kdybych měl granát, abych mohl odpravit všechny najednou. Před jednou hodinou všichni odešli a já jsem se šel podívat na chodbu, jestli tam něco nezanechali. Chodba byla prázdná, dveře do spížky byly pootevřené, chtěl jsem se podívat, co tam nechali, vzal jsem za kliku a v tom okamžiku , když jsem pohnul dveřmi, nastal strašlivý výbuch. Hýbal se celý dům, sklo, kamení, malta se sypaly ze všech stran. Hlomoz plechu praskot lámaného dřeva a hrozný tlak vzduchu si vynutilo myšlenku, že je konec světa.

…

Když se rozednívalo, vyšli jsme ven a uviděli první Rusy a vítali jsme je s nadšením. Uviděli jsme náš krásný most rozbitý a jedním koncem v řece Bečvě. Dlažební kostky z mostu byly rozházené a jedna vletěla až do kuchyně.

Joža Nývlt

Ten nešťastný den v pátek 4. května jsem šla s tatínkem do města, bylo slyšet jak německé tanky střílejí někde pod Hradiskem. Stála jsem s tatínkem, tak jsem se nebála. Když jsme přešli most, v tom okamžiku vyšla obrovská rána - oheň, blesky, rachot, výstřely, valil se na nás kouř a vzduchem hvízdaly střely. Tatínek se svalil a já jsem si lehla vedle něho. Nepohnul se, volala jsem ho, prosila, aby řekl, co se stalo. Ani sama nevím proč, běžela jsem do parku, křičela a zase se vrátila k tatínkovi. Třepala jsem s ním, ale vše bylo marné, nejevil známky života. Ještě chvilku jsem se tam motala, ale pak jsem běžela přes most domů blízko nádraží. Maminka se rozplakala a já také, ale za tatínkem jsme nemohly. Venku se střílelo a my jsme musely samy do sklepa. Na tu hrůzu nikdy nezapomenu.

Alenka Skoumalová, dcera Antonína Skoumala

V pátek ráno (4. května) byl v parku velký ruch. Němci, ale hlavně Maďaři nakládali a vykládali různé věci. Otevřela jsem okno a ptala se Maďarů, co bude dál, uměli slovensky, že čekají na chleba. V 11 hodin ho dovezli, krásný, bílý a chystali se k odjezdu. Mezi auty stál asi osmiletý chlapec doktora Ježka z Ostravy, utekli před válkou, prohlížel si auta. (Jak jsem se dozvěděla, chlapci se jako zázrakem nic nestalo.) Olinka se vrátila z města, stála mezi kuchyňskými dveřmi. Pak nastal obrovský výbuch a já jsem viděla, jak Olinka letí vzduchem, a já jsem se ocitla na druhé straně místnosti a uslyšela výkřik: "Hoříme!"

Před domem hořela nákladní auta, vybuchovala munice, hořel benzín v rozbitých sudech. Plameny šlehaly rozbitými okny až do kuchyně. Na zmrzačené vojáky, jak hledají pomoc přikrčení vedle zdi, nikdy nezapomenu. Znovu výbuchy, schovaly jsme se pod schody do malého sklípku. První přesný zásah někde z Hutiska, částečně zachránil Rožnov rozmetáním velkého množství střeliva. U nás v domě byla četnická stanice a ve službě byli jen svobodní. Hledali nás a vyprávěli, jaké měli štěstí, že v tom okamžiku nestáli u okna. Štěstí, že tady byli a hasili rámy v oknech a hořlavý materiál, kdyby ne, jistě jsme vyhořeli. Pan Straka usuzoval, že Rusové jsou již v Rožnově. Když střelba trochu utichla, přesunuli jsme se kolem zdi do druhého sklepa ve dvoře a tam nás našel manžel. Chyběla jen dcera Míla. Všude plno skla, omítky, ale starý dům vydržel.

Anna Jahnová

Byla jsem v prodejně celé dopoledne, ale snad to bylo nějaké tušení, předčasně jsem v půl dvanácté zavřela prodejnu a šla jsem rychle z náměstí domů. Ale u obchodu Doležala (dnes květinářství na rohu náměstí při vyústění Nádražní ulice) jsem se zastavila. Stálo zde několik známých žen, paní Molitorová a na schůdku čelem k náměstí stála slečna Štěpánka Komňacká. Čekaly na vydávání cukru. Vtom se zablesklo, ohlušující rána, třeskla rozbitého skla, něco lesklého, velkého mně proletělo nad ramenem, utrhlo kus kabátu, škráblo na tváři a vletělo přímo Štěpánce do srdce. Padla jako podťatý strom přímo na mne, nemohla jsem ji udržet, byla hodně silná, a tak jsem pod její tíhou zhroutila na zem a její nevinná krev tekla proudem na mne.

Nevím, jak jsem se vyprostila, okolo jsem nikoho neviděla, jen u Kristkového obchodu (železářský obchod na náměstí, dnes pivnice) naříkal mladý muž Trčka, kterému granát utrhl ruku. Jak jsem vstala, to si již nepamatuji, ale běžela jsem za roh domu ke Kramolišům (pekařství, dnes správa CHKO Beskydy v Nádražní ulici). Vtom proti mně jedoucí vůz zakolísal, koně se splašili a tak tak jsem uskočila, spadli vedle mě a koňská kopyta se dotýkala zdi, u které jsem stála. Vím jen, že mě slečna Kramolišová otevřela dveře do pekárny. Všechno viděla, dívala se z okna. Konečně jsem byla v bezpečí sklepa. Bylo nás asi patnáct a velmi se o nás starali.

Marie Vachtlová

Uslyšel jsem tupou explozi uvnitř domu a už se loudali Němci, ruce nad hlavou, kolem mne a odcházeli na Záhumení. Poslední šel dlouhý Němec a za ním v patách kráčel malý zavalitý, ale pevný Rus. Neměl žádnou zbraň. Najednou zůstal ten dlouhý Němec stát, a prudce kopl dozadu, chtěl asi kopnout Rusa do břicha, ale kopnul ho jen do nohy. Nyní jsem spatřil divadlo, na které do smrti nezapomenu. Rus se přikrčil a skočil Němcovi za krk jako divoká kočka, ten po tak nenadálém útoku udělal ještě dva kroky, Rus ho kopl pod kolena a spadli na hnůj. Ostatní odešli a na dvoře jsme zůstali jen my tři uprostřed ohně. Zápas na hnoji pokračoval, byl to boj na život a na smrt. Okamžik a Rus ležel na zádech a Němec na něm, snažil se vyprostit ze strašného objetí. Rus, i když byl vespodu, držel ho kolem krku jako klíště. Stál jsem tam jako kamenná socha a ani mne nenapadlo pomáhat, píchnout jsem neměl čím. Uhodit jsem mohl toho nepravého, v tom nerovném zápase. Pot mně vystupoval na čele, ale věřil jsem, že to dobře dopadne. Najednou jsem zpozoroval, jak Němec bledne, slábne, ruce přestaly útočit a spadly podél těla, kterým prochvívalo smrtelné strnutí. Jak dlouho to trvalo, to opravdu nevím. Vzpamatoval jsem se, když hrdinný Rus vylézal zpod nehybného těla Germána. Celá jeho tvář i ústa byly zality krví. Rukávem blůzy se otřel a ještě víc rozmazal krev. Nahnul se nad Němce, obrátil ho tváří vzhůru, dal mu dva políčky a pak kopnutím ho hodil do jámy s hnojůvkou. V prvním okamžiku, když Rus vstal, myslel jsem, že je těžce raněný. On jen mávl rukou, i když se střílelo, ukroutil si cigaretu a řekl: "Ničevo, já jeho zažhral." Vzal o stěnu opřenou vintovku a docházel směrem k hotelu Radhošť.

Josef Černoch

Když pro mě přišla mamina, tak jsem se ptala, co je s Otou, ale ona mně jen vybízela, abych byla statečná, že již není mezi živými. Nějaká střepina mu rozbila hlavu tak, že nebyl k poznání. Když to neznámé tělo dával pan Tkadlec, manžel paní Doležalové, do rakve, nevěděl kdo to je, neměl u sebe žádné doklady. Ten den měl odevzdat 70.000 Kč, ani hodinky se nenašly, někdo okradl mrtvého. Byl pochován 8. května při společném pohřbu na rožnovském hřbitově.

Anežka Zahradníková

Prohlásil jsem, že se půjdu podívat ven, co se děje. Oknem na chodbě vidím u lékárny ležet čtyři mrtvé civilisty. Pod oknem stálo několik německých vojáků, kteří mne zpozorovali. Dodal jsem si odvahy, vyšel ven a zeptal jsem se jich, co se děje. Jeden z vojáků mluvicích plynně česky mně vysvětlil, že z vrchních vesnic nad Rožnovem začali Rusové na nás útok. Vtom jel po silnici na kole jeden německý voják. Zamířil přímo k těm lidem ležícím na ulici. Seskočil z kola a já myslel, že jim chce nějak pomoci. Ten ale začal jednomu mrtvému zouvat boty. Vyzul jednu a pak s ní praštil o zem. Potom začal vyzouvat druhého. Když byl s botami hotov, chytil ho za rameno a obrátil, sáhl mu do boční kapsy a vytáhl peněženku, z ní vyhodil nějaké lístky a peněženku schoval do své kapsy. Pak sáhl mrtvému ještě jednou do kapsy a sebral mu hodinky. Vzal boty do ruky a chtěl nasednout na kolo a tu nás teprve spatřil. Ten voják, co mluvil, zavolal na něj "Moje", avšak on zatočil botami nad hlavou a odpověděl: "Nein, ales gutt.", sedl na kolo a ujížděl po cestě dál. Tu jsem si v duchu řekl, jsou to ale raubíři.

Chtěl jsem jít zjistit ty mrtvé, ale znovu začala střelba a já musel zase do sklepa. Po delší přestávce to zase všechno utichlo a já šel zase k oknu na pozorování. Tu mne udivilo, když vidím, jak po ulici jde docela volným a vážným krokem p. MUDr. Letocha. Nedbal, že ještě sem tam padají výstřely, a šel k těm čtyřem mrtvým, co leželi na silnici. Každého pozvedl, a když zjistil, že jim není pomoci, zakýval jen hlavou a šel dál k lékárně a tam zavolal do rozbitých oken. Protože se mu žádný neozval, odcházel zase docela volným a vážným krokem zpět. Jeho klid a rozvaha mne velmi udivila a řekl jsem si, že je v něm vidět starého vojáka.

František Bajer

Doma jsem chystala věci do krytu, manžel šel zavírat okna do pařeniště a Věruška šla s ním. Když se vrátili, přišla k nám úřednice lázeňské správy a prosila, aby manžel šel pro pana Frankeho, že potřebuje odstěhovat nějaké věci z kanceláře. Manžel radil, že se již střílí a je lépe nikam nechodit. Slečna Draža byla velice nešťastná, a tak manžel nerad šel jí pomáhat. Věruška říkala, že půjde s tatínkem. Nerada jsem ji pouštěla ven. Ještě ze dveří mávala.

Dodělávala jsem oběd, když se najednou otevřely dveře, celá budova se zatřásla, popraskala okna a děsná rána mne ohlušila. Vyběhla jsem do sálu, kde byla vyražena všechna okna a kouř a prach se valil proti mně. Vběhla jsem do čítárny a viděla hrůzný obraz. Manžel klečel u zdi kanceláře, jednou rukou se opíral a druhá byla celá krvavá. Tvář mu zalévala krev z velké rány na hlavě, kterou mu rozbilo vypadlé železné okno. Když jsem ho chtěla nadzvednout, zašeptal poslední slova: "Proboha, pomožte."

Trvalo několik sekund, když jsem si vzpomněla na našeho miláčka. Vyběhla jsem ven a uviděla rozbitý vozík a všude plno papírků. (Byl to archiv lázeňské správy.) Běžela jsem a prohledávala okolí kolem celého domu ani slečnu Dražu jsem neviděla, až jsem se vrátila znovu ke dveřím a uviděla malou nožičku mé milované Věrušky.

Zdislava Střížová

Zdroje

• 42 hodin Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945, Miloš Kulišťák, 2005, ISBN 80-239-4258-1
• Fotografie: Miloš Kulišťák, V. Hambálek, J. Bělunek
• Kresba: Karel Solařík